Architekti: Lidé nemají respekt k hodnotám, i to prodlužuje výstavbu

newstream.cz, 5. ledna 2023 (16:01)

Praha by se měla rozvíjet koncepčně, ideálně u klíčových dopravních uzlů nebo na brownfieldech. Není nutné „najíždět” jen do centra. Nejenom o tom, co Praze chybí a kde by se měla inspirovat jsme si povídali v rozhovoru s architekty Jiřím Řezákem a Davidem Wittasskem z ateliéru Qarta.

Kde v Praze vidíte rozvojový potenciál?

Jiří Řezák: To je moc hezká otázka. Třeba Vídeň si stanovila vytvoření, jakýchsi lokálních rozvojových center, jako například transformaci sídlišť, která dosud fungovala jen jako místa pro přespání, na oblast s bohatou infrastrukturou zajišťující bohatý život a tamní obyvatele nemuseli přejíždět ať už za prací nebo společenským životem celé město. To by se hodilo i v Praze. Mohli bychom se tak vyhnout situaci, kdy budeme neustále najíždět do centra města. Ideálními rozvojovými lokalitami mohou být třeba brownfieldy.

Centrum Prahy byste tedy dál nerozvíjeli?

Jiří Řezák: Já si nemyslím, že by se tam nemělo stavět. Jisté ale je, že je už dost plné a prakticky v něm chybí prostory. Můžeme pro ně hledat novou funkci, ale to je na samostatné téma o tom, koho bychom tam chtěli přitáhnout, kdo by tam měl bydlet atd. Z mého pohledu jde o vlastně vylidněné místo, které funguje spíš jako turistická atrakce než jako místo pro život. Město bychom měli rozvíjet především na klíčových dopravních uzlech.

David Wittassek: Je to spíše o tom, najít program nebo využití pro stávající budovy. V centru je spousta objektů, které buď mají nějaký účel, který úplně nereflektuje a nesplňuje současné požadavky, anebo jsou prázdné. A toto je velké téma, které bude potřeba otevřít. Bavit se o tom, co s těmi budovami budeme dělat. Nemyslím si, že by se měly zakonzervovat a neměli bychom je rozvíjet. Nemusí to nutně znamenat, že tam budeme stavět nové objekty, ale může to třeba také znamenat to, že ty objekty budeme rekonstruovat, opravovat, dávat jim novou funkci nebo to kombinovat tak, aby reflektovaly 21. století a mohly fungovat, a centrum neumíralo.

Centrum Prahy by mohli oživit mladí lidé

Narážíte na dům Radost na pražském Žižkově, který se pod taktovkou vašeho studia má rekonstruovat?

David Wittassek: Ano, je to ten příklad. V době, kdy byl realizován, měl dům jednoúčelové využití. To už v 21. století nemůže splňovat. Navíc je ve špatném technickém stavu. Proto, aby přežil další léta a aby mohl fungovat, musí se mu najít využití nové. Navíc funguje jako jakási bariéra v území, a pokud nepřistoupíme k tomu, že ho oživíme a otevřeme ho, bude mít velké problémy přežít dál.

Jiří Řezák: Já na to možná jenom navážu, protože jde o podstatnou věc i pro místo jako takové. A podobnými problémy, které má Praha, prošla většina západoevropských měst, která mají velmi silné rostlé jádro. Jako jsou například města v Dánsku nebo Holandsku. A pokud si z města s jasnou historickou strukturou nechceme udělat skanzen pro turisty, pak na to musíme nějakým způsobem zareagovat i vzhledem k tomu, že se mění sociální struktura. Když vychováváte děti, tak nechcete bydlet na Praze 1. Chcete mít komfortnější styl života, protože máte třeba problém s tím, zaparkovat auto. Takže i na to je při oživování centra nutné myslet. Pomoct by mohlo i to, že do centra vrátíme mladé lidi. A je hrozná škoda, když si vezmeme, že v Praze máme x významných vysokých škol, studuje nám tady obrovské kvantum mladých lidí a my je distribuujeme na kraj města. I o tom uvažujeme. Neříkám, že je to samospásná záležitost, ale ukazuje se, že to, co jsme viděli například v Holandsku, kde mladé lidi města přesunuli, vnímáme to jako jeden z možných směrů oživení center.

Takže z domu Radost chcete udělat ubytování pro studenty?

Odkud má ta diskuse přijít, a kdo ji má koordinovat?

Jiří Řezák: Já si myslím, že je to úkol asi nás všech, včetně politiků. Měl by ji vést minimálně primátor. Protože to je na úrovni města, to je ta správa, to je ta vize, jak se město bude vyvíjet.

A děje se to?

Jiří Řezák: Byla vedena určitě například s Petrem Hlaváčkem i otevřeností IPRU a CAMPU. Myslíme si, ale že by to vše mělo být více aktivní a že by se mělo více sdělovat. Zkrátka je potřeba si takzvaně sednout ke stolu. A za nás jedna velmi důležitá věc, žijeme v demokratickém světě a musíme se vzájemně respektovat. Sice ne vždy dojde na splnění názorů všech, ale nemůže převažovat jenom památkářský názor nebo developerský. Musí dojít ke konsenzu. Někdy nás překvapuje, že i cesta investorů je daleko flexibilnější, že se daleko rychleji dokážou přizpůsobit. A teď by bylo dobré, aby státní správa dělala úplně totéž.

David Wittassek: Já myslím, že diskuse by měla být vedena napříč odbornou i laickou veřejností.

Pracujete, jak pro veřejný, tak i pro soukromí sektor. Jaký je mezi tím rozdíl?

David Wittassek: Nevím, napadá mě možná příprava celé zakázky. Protože v soukromém sektoru lze sledovat za posledních 25 let nezanedbatelný posun v tom, kam se investoři propracovali. Myslím si, že i my jako celá společnost. Posunul se ale i sektor veřejný. Když to porovnám, určité rozdíly tam najít můžeme.

Veřejnou diskusí hodně rezonuje téma územního plánování nebo stavebního zákona v souvislosti s dlouhými povolovacími procesy. Vidíte jako architekti ještě další téma, které by mělo být diskutováno a neděje se to?

Jiří Řezák: Ano, hodně se dnes debatuje délka výstavby a povolovacího procesu. Zajímavé je, když se vrátím 25 let zpátky, kdy fungoval nějaký stavební zákon, který je stejný nebo podobný jako dnes, dokázali jsme získat stavební povolení za šest měsíců. Dnes u některých projektů už počítáme vše na roky. Ale je to dané tím, že společnost z demokracie přeskakuje do fáze jakési anarchie. A my sami zneužíváme systém. Zneužíváme možnost toho, co znamená, když se proti něčemu odvolám, protože mně to vůbec nevadí, protože mě to nic nestojí, v zásadě podám námitku a kdyžtak to zdržím. Čili nemáme respekt k městu, a to nemyslím jenom Prahu, to je i v jiných městech. Respekt lidí k tomu, že mám nějaká pravidla a využívám nějakých služeb, které město nabízí, by měl být. Například v případě územního plánování, respektive získávání územního rozhodnutí v místech, kde mám jasně stanovenou kapacitu území, bychom se jako v normálním civilizovaném světě už vůbec neměli bavit o formě. Pak by totiž velmi rychle mohl proběhnout povolovací proces.

David Wittassek: Takové téma určitě existuje, ale primárně to nevnímám v rovině toho, jestli se o tom psalo nebo ne, ale spíš tak, jestli ta diskuse nebo to, jak se o tom či daném tématu píše, je dostatečné a jestli to má hloubku. Protože mnohdy mi to přijde velmi povrchní.

O architektuře se píše málo

A myslíte konkrétní nějaké téma nebo obecně všechna témata?

David Wittassek: Obecně. Když se třeba bavíme s Jirkou hodně o tom, že v tuzemsku za poslední léta vznikla spousta kvalitní architektury, a přitom se to dlouho nedávalo dostatečně na vědomí. I když se to v poslední době hodně zlepšuje.

Je něco, v čem bychom se měli z hlediska architektury inspirovat v zahraničí?

Jiří Řezák: Z mého hlediska by to mělo být daleko větší propojení. Architektura není sama o sobě jenom nějaký obor, ale navazuje na dalších x činností, které nás obklopují. Architektura vždy vytváří prostředí, práci, služby a tak dále. A právě v tom propojení máme obrovské rezervy. Na příkladech z některých států západní Evropy se ukazuje, že práce škol je jedna z priorit. Hodně pomoci by tedy mohlo silnější zapojení vysokých škol, nebo obecně škol, do tvorby měst, protože to má synergické efekty na další stavby.

David Wittassek: Mě napadá jedna věc, v souvislosti s tím, co říkal Jirka. Jednoduše by se to dalo říct obecně propojení. Celkové propojení. I na školách v zahraničí a podobně. Propojení jednotlivých oborů, nerozdělovat to, tak jak se to tady celou dobu razí, ale propojit se napříč obory, napříč odvětvími.

Více čtěte na www.newstream.cz